První stříbrná kniha snů #2

pondělí 9. května 2016

Během naší první noci v Londýně se mi zdálo o Jeníčkovi a Mařence. Přesněji řečeno: Mia a já jsme byly Jeníček a Mařenka a máma nás vysadila v lese. "Je to pro vaše vlastní dobro!" řekla a zmizela mezi stromy. Chudák malý Jeníček a já jsme bezradně bloudili kolem, dokud jsme se nedostali k strašidelnému perníkovému domku. Naštěstí jsem se vzbudila, než ven vyšla zlá čarodějnice, ale ulevilo se mi jen na vteřinu, protože mi došlo, že ten sen nebyl zas tak daleko od skutečnosti!
Větu "Je to pro vaše dobro!" řekla máma včera přibližně  sedmnáctkrát. Pořád jsem na ni byla tak naštvaná, že bych nejradši bez přestání skřípala zuby.
     Bylo mi jasné, že i lidé po čtyřicítce mají právo na plnohodnotný milostný život, ale nemohla by s tím počkat, dokud nebudeme dospělé? Na pár letech teď přece nesejde. A když už musí být za každou cenu zrovna s panem Změna plánu, nestačilo by vést víkendový vztah? Musela kvůli tomu hned obrátit celý náš život vzhůru nohama? Nemohla se alespoň zeptat?
      Ve skutečnosti se pan Změna plánu jmenoval Ernest Spencer, dovezl nás sem včera večer svým autem a celou cestu vedl tak nucenou konverzaci, jako by si vůbec nevšiml, že Mia a já mlčíme jako zařezané. (Byla to fakt dlouhá cesta z letiště do města.) Teprve když Ernest vyndal zavazadla z kufru, včetně plastikové tašky se sýrem, Mia promluvila.
     "Ne, ne," řekla se svým nejsladším úsměvem a tašku mu vrátila. "To je pro vás. Dáreček ze Švédska."
     Ernest si s mámou vyměnil nanejvýš potěšený pohled. "Děkuji, to je od vás ale milé!"
     Mia a já jsme se na sebe škodolibě zakřenily- ale to byl taky jediný pěkný moment večera. Ernest odjel se svým smradlavým rozkouskovaným sýrem domů, hned co mámu políbil na rozloučenou a ujistil ji, jak moc se bude těšit na zítřejší večer. To jsme totiž byly pozvané k němu domů, abychom se seznámily s jeho dětmi.
     "Taky se moc těšíme," odpověděla máma.
     No jasně.
     Nám byl Ernest Spencer (mimochodem, jeho charakter přesně odpovídal jeho neskutečně konzervativnímu křestnímu jménu) podezřelý hned, jak překročil práh. Už jeho dárky svědčily o tom, jak vážně to s mámou myslel- normálně se nám muži v mámině životě nesnažili zalíbit- naopak, doteď se vždycky pokoušeli naši existenci spíš ignorovat. Ale Ernest nejen že přinesl mámě květiny, ale Lottie daroval její oblíbené pralinky, mně knihu o tajných zprávách, kódech a jejich rozklíčování, která mi skutečně přišla velmi zajímavá. Jen u Miy se moc netrefil, měl pro ni knihu, co se jmenovala "Maureen, malý detektiv", na kterou byla se svými skoro třinácti lety trošku stará. Ale už jen fakt, že si Ernest zjistil, co nás zajímá, ho činil podezřelým.
     Máma z něj ovšem byla celá vedle. Netuším proč. Vzhledem to být nemohlo, Ernest měl plešku, obrovské uši a příliš bílé zuby. Lottie sice tvrdohlavě tvrdila, že Ernest je přesto dobře vyhlížející muž, ale tenhle názor jsme s ní bohužel nesdílely. Možná se dalo říct, že má pěkné oči, ale kdo by při takových uších viděl oči? Nehledě na to, že byl děsně starý, přes padesát. Jeho žena zemřela před víc než deseti lety a on žil se svými dvěma dětmi v Londýně. Byla to pravda, Mia (malý detektiv) a já jsme to hned ověřily na Googlu. Google znal Ernesta Spencera, protože byl jedním z těch hvězdných právníků, kteří nastavují svůj obličej do každé kamery, a bylo fuk, jestli to bylo před budovou soudu nebo na rudém koberci nějakého charitativního slavnostního večera. A jeho zesnulá žena byla 201. (nebo tak nějak) následnice anglického trůnu, proto se pohyboval v těch nejvyšších společenských kruzích. Jeho známostem máma vděčila za to, že může učit na Oxfordu.
     Podle zákonů pravděpodobnosti si Ernest a máma nikdy neměli zkřížit cestu. Ale ten podlý osud a Ernestův obor - mezinárodní hospodářské právo - ho před půl rokem zavedly do Pretorie, kde se na jedné párty seznámil s mámou. A my ji ještě povzbuzovaly, aby na ni šla, my husy. Aby taky přišla mezi lidi.
     A teď tu máme výsledek.
     "Stůj klidně, drahoušku!" Lottie tahala a povytahovala moji sukni všemi směry, ale marně. Byla příliš krátká, aspoň o délku dlaně.
     Lottie Wastlhuberová k nám přišla před dvanácti lety jako au-pair a prostě už zůstala. Což pro nás bylo štěstí. Jinak bychom se stravovaly výhradně sendviči, protože máma na jídlo většinou zapomínala a vaření nenáviděla. Nebýt Lottie taky by nám nikdo nezaplétal srandovní mařenkovské copánky, neslavil s námi narozeniny panenek nebo nevyráběl vánoční ozdoby. No, nejspíš bychom neměly ani stromeček, protože pokud šlo o tradice a zvyky, mámě to taky moc nešlo. Kromě toho byla strašně zapomnětlivá, čímž naplňovala klišé o roztržité profesorce. Zapomínala prostě na všechno: Vyzvednout Miu z flétny, jméno našeho psa nebo kde zaparkovala auto. Bez Lottie bychom byly všechny ztracené.
     Ale ani Lottie nebyla neomylná. Jako každý rok mi i letos koupila školní uniformu o číslo menší a jako každý rok to i teď chtěla svést na mě.
     "Nechápu, jak může člověk přes léto tolik vyrůst," lamentovala a pokoušela se mi zapnout sako přes prsa. "A pak ještě tohle... tady nahoře! To mi děláš schválně!"
     "Jo, jasně!" Ačkoli jsem byla strašně špatně naladěná, musela jsem se pousmát. Lottie by za mě klidně mohla být ráda. "Tady nahoře," to sice pořád nebylo nijak ohromující na skoro šestnáctiletou holku, ale aspoň už jsem nebyla plochá jak žehlící prkno. Proto mi taky nepřišlo tak marné, že jsem si musela sako nechat rozepnuté. Spolu s krátkou sukní to působilo docela ležérně, skoro jako bych záměrně chtěla ukázat co nejvíc ze svojí postavy.
     "Na Liv to vypadá mnohem líp," stěžovala si Mia, která už byla připravená a nastrojená. "Proč jsi mi taky nekoupila o číslo menší uniformu, Lottie? A proč jsou školní uniformy vždycky a všude jenom tmavomodré? A proč se ta škola jmenuje Frognal Academy a nemá ani žábu ve znaku?" Mrzutě si přejela po vyšívaném ermbléru na náprsence. "Vypadám blbě. Vůbec všechno je tady blbý." Pomalu se otočila kolem své osy, ukázala na cizí kusy nábytku kolem a přitom obzvlášť nahlas řekla: "Blbý. Blbý. Blbý. Je to tak, Livvy? Tolik jsme se těšily na venkovský domeček v Oxfordu. A místo toho jsme zkejsly tady..."
     "Tady"- to znamenalo byt, před kterým nás Ernest včera večer vysadil, ve třetím patře nóbl činžáku, někde na severovýchodě Londýna, se čtyřmi ložnicemi, blýskavými mramorovými podlahami a nábytkem a předměty, které nám nepatřily (většina z toho byla pozlacená, dokonce i polštáře na pohovce). Podle cedulky na zvonku tu bydleli nějací "Finchleyovi" a očividně sbírali baletky z porcelánu. Byly prostě všude.
     Takže jsem souhlasně přikývla. "Nemáme tady ani naše nejdůležitější věci," pronesla jsem taky z plna hrdla.
     "Pšššt," udělala na nás Lottie a ustaraně se ohlédla. "Moc dobře víte, že je to jen přechodné. A že ten vesnický domek byl katastrofa." Vzdala natahování mého oblečení, stejně to nepomáhalo.
     "Jo, to tvrdí pan Spencer," řekla Mia. (Měly jsme mu říkat křestním jménem, ale pořád jsme dělaly, že jsme na to zapomněly.)
     "Vaše matka tam na vlastní oči viděla krysy," dodala Lottie. "Opravdu byste chtěly žít v domě s krysami?"
     "Ano," opáčily jsme obě zároveň. Krysy byly zaprvé lepší než jejich pověst (to se vědělo nejpozději od filmu Ratatouille) a zadruhé byly zaručeně vymyšlené stejně jako ten zbytek. Tak úplně hloupé zase nebyly - moc dobře jsme věděly, co se tu děje. Máma se nás včera večer snažila přesvědčit až příliš úporně. Údajně to v našem vysněném domku smrdělo po plísni, topení pořádně nefungovalo, v komíně hvízdaly vrány, sousedi byli hluční nevychovanci a okolí bezútěšné. Navíc dopravní spojení vypadalo nevýhodně a škola, do které jsme původně byly přihlášené, měla špatnou pověst. Proto, vysvětlila nám máma, byla nucena vypovědět nájemní smlouvu a pronajmout si tady tenhle byt - přechodně, samozřejmě. (Jako pokaždé, když jsme někde bydlely.)
     No dobře, máma přiznala, že to všechno provedla za našimi zády, ale to přece jen proto, že nám nechtěla kazit prázdniny u táty. A vůbec, chce pro nás to nejlepší. Každý den bude dojíždět do Oxfordu, abychom my tady mohly chodit do vyhlášené školy a - "fakt upřímně, myšky!" - copak není víc cool bydlet v Londýně než někde stranou ne venkově?
     Samozřejmě to všechno nemělo vůbec nic společného s tím, že pan Ernest Spencer (alias Dobře vím, co je pro vás dobré) čirou náhodou žije v téhle části Londýna a chtěl mít mámu co nejblíž u sebe. A škola, na kterou jsme teď chodily, byla taky jen úplnou náhodou ta samá, kde studovaly Ernestovy děti. Které jsme stejnou náhodou měly poznat na té večeři dneska večer v Ernestově domě.
     Zavánělo to katastrofou, což nám bylo jasné. Konec jedné éry.
     "Je mi zle," řekla jsem.
     "Jste jenom rozrušené," Jednou rukou hladila Lottie Miino rameno a druhou mi dávala za ucho pramínek vlasů. "Je to docela normální, je to váš první den v nové škole. Ale věřte mi, nemáte sebemenší důvod cítit se méněcenně. Obě vypadáte moc moc krásně a jste tak chytré, takže si ani nemusíte dělat starosti, že nebudete v hodinách stíhat." Láskyplně se na nás usmála. "Jste moje neskutečně chytré, nádherné blonďaté elfky."
     "Jo, neskutečně chytré, nádherné blonďaté elfky s rovnátky a nerdovskýma brejlema a příliš velkým nosem," brblala Mia a bylo jí jedno, že se Lottiina hnědá kukadla samým pohnutím zalila slzami. "A bez stálého bydliště."
     Zato s praštěnou matkou, nejspíš služebně nejstarší au-pair na světě a hromadou střepů z rozbitých snů o životě na venkově, dodala jsem v duchu, ale nemohla jsem jinak, než Lottie oplatit úsměv - byla prostě moc rozkošná, jak tam tak stála a vyzařovala z ní hrdost a optimismus. Kromě toho to nebyla její vina.
     "Rovnátka budeš nosit už jen půl roku. To přece vydržíš, myško." Máma se tu zjevila zničehonic. Jako vždycky slyšela jen tu část, kterou slyšet chtěla. "To jsou ale pěkné školní uniformy." Obdařila nás sluníčkovým úsměvem a začala se hrabat v krabici s nápisem "boty".
     Jasně že máminy boty už dorazily do téhle maloměšťácké selanky, zatímco moje krabice s knihami vězí v nějakém stěhovacím kamionu společně s mými sešity a kytarou.
     Zle jsem se podívala na mámina úzká ramena. Dovedla jsem pochopit, že z ní byl pan Spencer u vytržení. Na profesorku literatury totiž vypadala mimořádně dobře, přírodní blondýna, dlouhé nohy, modré oči, skvělé zuby. Bylo jí čtyřicet šest, což se ale dalo poznat jen za jasného ranního světla, když večer předtím vypila příliš mnoho červeného vína. V dobrých dnech vypadala jako Gwyneth Paltrowová. Ovšem její nový účes byl strašný, jeden by si mohl myslet, že chodí ke stejnému kadeřníkovi jako vévodkyně Camilla.
     Máma odhazovala boty, které nepotřebovala, za sebe ne koberec. Naše fenka Betynka - celým jménem Princezna Alžběta dříve známá jako doktor Watson (doktor Watson byl z dob, než jsme poznaly, že to není pes) - chytila jednu tenisku a odtáhla si ji do svého improvizovaného pelíšku pod konferenčním stolkem, kde ji začala požitkářsky rozkousávat. Nikdo z nás jí v tom nezabránil, koneckonců to teď taky neměla lehké. Vsadím se, že se na dům se zahradou těšila zrovna tak jako my. Ale jí se samozřejmě taky nikdo neptal. Psi a děti nemají v téhle domácnosti žádná práva.
     Druhá teniska mě trefila do holeně.
     "Mami," zavrčela jsem nepřátelsky. "Musí to být? Jako by tu už tak nebylo dost zmatku."
     Máma dělala, že mě neslyší, dál hrabala v krabici s botami a Lottie mě obdařila vyčítavým pohledem. Ten jsem jí zle oplatila. To tak ještě scházelo, abych tu už nesměla ani nic říct.
     "Tady jsou." Máma konečně našla hledané boty - pár černých lodiček - a triumfálně je zvedla do výšky.
     "No, to je to hlavní," opáčila Mia jedovatě.
     Máma si nazula lodičky a otočila se k nám. "Tak já už můžu," řekla vesele. Že jsme na ni s Miou hleděly pohledy, pod kterými by i mléko zkyslo, ji nijak nevyvedlo z míry.
     Lottie nás objala. "Vy už to zvládnete, holky. Přece to není doopravdy váš první školní den."


♫Klárka

Žádné komentáře:

Okomentovat

Budeme rády za váš názor či radu...Klárka a Klaudie

 
FREE BLOGGER TEMPLATE BY DESIGNER BLOGS