První stříbrná kniha snů #3

sobota 14. května 2016

Zvedla jsem bradu a narovnala ramena, jak jen mi to moje těsné sako dovolilo. Lottie měla pravdu - vážně to nebylo naše poprvé v nové škole, už jsme zvládly i horší věci. Tentokrát přinejmenším rozumíme místní řeči a mluvíme jí, což například v Utrechtu nebyl ten případ. Ačkoli máma tvrdohlavě prohlašovala, že kdo umí německy, rozumí i holandštině. (Natuurlijk! En de aarde i seen platte schijf, Mum!)
A určitě se nemusíme ani bát, že se na záchodě potkáme s obří stonožkou, což se nám stalo v Hajdarábádu. (Občas se mi o té příšeře zdá - byla delší než moje předloktí, a co hůř, podívala se na mě svýma sto strašidelnýma očima!) Naopak, nejspíš tu všechno bylo tak sterilně čisté, že bych si bez obav mohla sednout na záchodové prkénko. Frognal Academy pro chlapce a dívky byla soukromá škola v nóbl londýnské čtvrti jménem Hampstread, což znamenalo, že tu studenti ráno neprocházeli detektorem kovů jako na mé předpředminulé škole v Berkley v Kalifornii. A určitě jsou tady taky i milejší spolužáci než ta holka, co na mě celou dobu zírá, jako bych snad smrděla nebo co. (Nesmrděla jsem - už kvůli tomu sýru jsem se sprchovala o čtvrthodinu déle než obyčejně.)
     Mohla jsem jen doufat, že Mie přidělí nějakou milou "kmotru".
     "Liv je zkratka pro Livettu nebo Caelivonii?"
     Cože? Dělá si ze mě srandu? Nikdo na světě se nejmenuje Livetta nebo Carlivonie, ne? Na druhou stranu - ona se jmenuje Persephona.
     "Olivia," odpověděla jsem a zlobila se sama na sebe, protože jsem si pod Persephoniným pohledem začala přát, aby mi Lottie přece jen koupila uniformu ve správné velikosti. A abych si bývala vzala kontaktní čočky místo těch nerdovských brýlí, které spolu s přísným culíkem měly vytvářet seriózní protipól k příliš krátké sukni a těsnému saku. Což taky dělaly.
     Ředitelka mi Persephonu určila za kmotru, protože podle studijního plánu máme údajně téměř všechny hodiny spolu. Předtím v kanceláři se na mě docela přátelsky usmívala. Jo, její oči doslova svítily, když jí ředitelka vysvětlila, že jsem předtím žila v Jižní Africe a Nizozemsku. Ale světlo pohaslo v okamžiku, když jsem záporně odpověděla na její otázku, jestli jsou moji rodiče diplomaté nebo vlastní důl na diamanty. Pak taky zrušila úsměv a místo toho nakrčila nos. A tak se tváří doteď. Vypadala jako jedna z těch nevrlých opiček, které nám v Hajdarábádu kradly snídani, když jsme nedávaly pozor.
     "Olivia?" zopakovala. "Znám minimálně deset Olivií. Kočka mojí kamarádky se jmenuje taky tak."
     "Zato ty jsi první Persephona, kterou znám." Protože to je jméno, které byste nedali ani kočce.
     Persephona si v chůzi odhodila vlasy. "U nás v rodině mají všichni jména z řecké mitologie. Moje sestra se jmenuje Pandora a můj bratr Priamos."
     Chudáčci. Ale pořád lepší než Persephona. Protože se na mě ze strany dívala, jako by čekala odpověď, rychle jsem řekla: "A všechna jména začínají na P. Jak, ehm... praktické."
     "Ano, to se hodí k našemu příjmení. Porter-Peregrin." Persephona Porter-Peregrinová (no do háje) si znova odhodila vlasy a rozrazila skleněné dveře, které byly celé polepené plakáty a letáčky.
     Jeden kýčovitý filmový plakát mi obzvlášť padl do oka. Ten film se jmenoval "Podzimní ples" a pod zlatým nápisem tancoval pár ve franku a růžových tylových šatech mořem barevných lístků. Film šel do kin 5. října a lístky se daly sehnat v sekretariátu. Kino jsem měla moc ráda, ale na pitomé romance ze střední podobného typu bylo mého kapesného fakt škoda. Hned po pěti vteřinách mi bylo jasné, jak ten film bude vypadat.
     Za skleněnými dveřmi bylo po klidu. Najednou nás obklopili studenti, kteří mířili všemi možnými směry. Ve Frognal Academy byly pod jednou střechou první a druhý stupeň i středoškoláci a já jsem automaticky začala vyhlížet Miinu blonďatou hlavu. Bylo to poprvé za mnoho let, co jsme chodily na stejnou školu, a já jsem Mie vštípila, aby se jen tak mimochodem zmínila, že její sestra ovládá kung-fu, pro případ, že by si z ní někdo utahoval.
     Ale nebylo ji nikde vidět. Jen s velkým úsilím jsem zvládala následovat Persephonu vším tím hemžením. Osobní část našeho rozhovoru byla nejspíš za námi, očividně neměla chuť se bavit víc, než bylo nutné s někým, kdo se jmenuje stejně jako kočka její kamarádky a jejíž rodiče nejsou ani diplomati, ani nevlastní diamantový důl.
     "Jídelna pro první stupeň." Ukazovala mi jako špatně naladěný průvodce a znuděně recitovala jen tak přes rameno, co mi chtěla říct, aniž by se starala o to, jestli to vůbec slyším. "Kafeterie pro druhý stupeň a středoškoláky je v prvním patře. Záchody jsou tady. Počítačové místnosti jsou fialové, přírodní vědy zelené."
     Další skleněné dveře plné plakátů. A zase obzvlášť nevkusný "Podzimní ples". Tentokrát jsem se zastavila, abych se podívala zblízka. Jo, vypadá to na film nejhoršího možného typu. Holka na obrázku se na kluka, s kterým tancovala, dívala roztouženě, on naproti tomu koukal trochu odmítavě, jako by jí záviděl, že smí mít diadém a on jen sčesanou patku.
     Ale možná jsem k tomu filmu byla nespravedlivá a vůbec to nebyl ten obvyklý středoškolácký blábol s intrikánskou blond roztleskávačkou, šarmantním, ale povrchním kapitánem fotbalového týmu a chudou, překrásnou outsiderkou se zlatým srdcem. Možná byl "Podzimní ples" špionážní triller a ty růžové tylové šaty, roztoužený úsměv a pitomá tiára byly jen maskování, aby ta holka tomu pitomci s patkou ukradla klíč k sejfu plnému tajných papírů, s kterými se dal zachránit svět. Nebo byl ten týpek sériový vrah a měl slabost pro středoškolač...
     "Zapomeň na to!" Persephona si očividně všimla, že za ní nemažu, a vrátila se. "Ples je jen pro vyšší stupeň. Lidi z nižších stupňů tam můžou jen, když je někdo pozve."
     Trvalo mi pár vteřin, než jsem pochopila, co mi tím chce říct (od sériového vraha to bylo docela daleko), a to byl přesně čas, který Persephona potřebovala, aby vytáhla z kapsy rtěnku a odendala víčko.
     Bože, já jsem ale pitomá. "Podzimní ples" nebyl žádný film, ale mrzká skutečnost. Trochu jsem se zahihňala.
     Vedle nás si začalo pár studentů kopat. S grepem. "Je to tradiční ples na připomínku založení školy. Všichni musí mít viktoriánské kostýmy. Samozřejmě tam půjdu." Persephona našpulila rty. Napřed jsem ji chtěla obdivovat, že to dovede bez zrcadla, ale pak jsem si všimla, že je to bezbarvý lesk na rty, který si bez obav mohla namazat až k nosu. "S kamarádem mojí sestry. Je v plesovém výboru. Hej, vy pitomci, nemůžete toho laskavě nechat?" Grapefruit ji proletěl těsně nad hlavou. Docela škoda.
     "Ale bude vánoční večírek pro všechny třídy," dodala Persephona blahosklonně. "Tam pak můžeš jít se svojí ses..." Vtom zmlkla, a co víc, přestala dýchat. Odvrátila ode mě pohled a zírala jako zkamenělá opička s vytaženou rtěnkou v ruce.
     Otočila jsem se po důvodu toho, že přestala dýchat. Ufoni rozhodně nepřistáli. Zato se zjevila skupina starších studentů, kteří byli podobně nápadní a lišili se od ostatních. Byli to čtyři kluci a skoro každý na téhle chodbě na ně zíral. Možná proto, že se sice tvářili, jak si nenuceně cosi vykládají, ale přesto vykračovali ve stejném rytmu, jako by šli do rytmu hudby, kterou slyší jenom oni. Vlastně jen scházelo, aby je někdo zpomalil a podstrčil větrák, který by jim odfoukával vlasy z obličejů. Mířili přímo k nám a já jsem přemýšlela, který z nich přeměnil Persephonu v solný sloup. Jak jsem si je tak rychle prohlédla, měl k tomu každý jisté předpoklady, pokud budu předpokládat, že se jí líbí velcí, blonďáci a sportovní kluci (kteří se mně nelíbili - měla jsem slabost pro tmavovlasé, zadumané kluky, co četli básničky a hráli na saxofon a rádi se dívali na filmy s Sherlockem Holmesem. Bohužel jsem jich zatím moc nepotkala. No dobře, žádného. Ale někde tam venku přece musí existovat!). Nejnápadněji dobře vypadal ten druhý zleva, s blond kudrnatými vlasy a souměrným andělským obličejem. I docela zblízka působila jeho pleť jak z porcelánu, bez jediného póru, téměř nepřirozeně perfektní. Vedle něj vypadali ostatní tři skoro obyčejně.
     Persephona trochu zachroptěla. "Ahoj Jaspři."
     Nedostalo se jí odpovědi, ti kluci byli příliš ponoření do vlastního rozhovoru, než aby nám věnovali byť jen pohled. Nejspíš se taky žádný z nich nejmenoval Jaspř.
     Znova kolem nás proletěl grapefruit a určitě by solný sloup Persephonu trefil přímo do nosu, kdybych nebyla rychlejší a nechytila ho. Byl to spíš reflex než promyšlený dobrý skutek, abych byla upřímná, a bohužel měl jeden z těch týpků z klubu ležérních blonďáků (ten docela vlevo) stejný nápad, respektive stejný reflex, proto jsme se v letu srazili rameny. Ale grep přistál v mojí ruce.
     Kluk mě přejel pohledem od hlavy až k patě a uznale pronesl: "To nebylo zlý." A honem si stahoval rukáv, který mu vyjel nahoru. Ne dost rychle, abych si nevšimla slov, která měl vytetovaná na vnitřní straně zápěstí: numen noctis.
     Zakřenil se na mě. "Basket nebo házená?"
     "Ani jedno, mám jen hlad."
     "Jo tak," zasmál se a já jsem začala uvažovat, že by možná velcí, tetovaní kluci s bledou tváří, rozcuchanými vlasy medové barvy a šikmými šedýma očima taky mohli být můj typ, když vtom dodal: "Ty jsi přece ta sýrová holka z letiště. Co že to bylo za druh?"
     Tak nic. "Entlebucherský biosférický sýr," odpověděla jsem hrdě a kousek jsem se od něj odtáhla. Tak dobře zase nevypadal. Příliš velký nos, mezi očima měl tmavý stín a jeho vlasy nejspíš nikdy neviděly hřeben. Poznala jsem ho, byl to ten kluk, co v letadle tak neuvěřitelně rychle vytuhnul. Ovšem teď vypadal, že je naprosto vzhůru. A velmi pobavený.
     "Entlebucherský biosférický sýr, jasně," zopakoval se škodolibým zahihňáním.
     S výrazným nezájmem jsem od něj odvrátila oči.
     Porcelánový andílek šel dál, ale jeden z jeho blond kamarádů se zastavil vedle Persephony. Přišel mi povědomý, ale musela jsem na něj zírat aspoň pět vteřin, abych pochopila proč. A pak jsem skoro nahlas vyjekla. Neuvěřitelné! Přede mnou stál Ken! Z masa a kostí a v životní velikosti - mužská verze panenky Barbie, kterou Mia dostala k Vánocům od naší pratety Gertrudy. Byl to holící se Ken, abych byla přesná. (Dárky od tety Gertrudy byly vždycky dost zábavné. Mně darovala sadu zažehlovacích korálků.)
     Persephona však vypadala, že se probrala ze svého ustrnutí, znovu mohla dýchat a obracet oči v sloup. Tváře měla nepřirozeně rudé, ale nedovedla jsem poznat, jestli zlostí, nebo nedostatkem kyslíku. Kluci, co si kopali s grepem, se moudře vypařili.
     "Máš novou kamarádku, Afrodito?" chtěl vědět holící se Ken a ukázal na mě.
     Persephoniny tváře ještě trochu zčervenaly. "Ach, ahoj, Jespere! Vůbec jsem si tě nevšimla," řekla a její hlas zněl skoro normálně (takže naprosto blazeovaně), jen byl maličko pronikavější než předtím. "Bože, ne! Cooková mi ji hodila na krk. Nová studentka. Oliva Nějakdál. Její rodiče jsou misionáři nebo co."
     Nebo co. Skrz brýle misionářské dcerky jsem na ni vrhla nevěřícný pohled. To byla jediná alternativa, která ji napadla k vlastnímu dolu na diamanty a diplomatům?
     Holící se Ken si mě přeměřil od hlavy až k patě a promnul si zarostlou bradu. Musím ho za každou cenu ukázat Mie, ta podobnost byla ohromující. (Ken má schůzku s Barbie. To se jeho třídenní strniště nehodí. Pomoz mu se oholit.)
     "Jak se jmenuješ?" zeptal se.
     "Copak jsi neslyšel: Oliva Nějakdál," odpověděla jsem. (Barbie je Kenovým chováním trochu překvapená. Obyčejně má přece lepší mravy a nekouká tak smyslně. Proto ji ani nenapadne, aby mu řekla svoje pravé jméno.)
     Zase si promnul bradu. "Jestli jsou tvoji rodiče misionáři, tak jsi zaručeně ještě..."
     "Musíme jít," skočil mu do řeči ten kluk z letadla a popadl ho docela hrubě za ruku. "Pojď, Jaspere."
     "Chlape, tak snad se můžu zeptat, ne?" Holící se Ken ode mě očividně nemohl odtrhnout oči. "Pěkný nohy, mimochodem. Na dceru misionářů."
     Otevřela jsem pusu, abych mu něco odpověděla (Jako by snad opravdu znal aspoň jednu dceru nějakých misionářů, ten kecal!), ale než jsem stihla něco říct, zatahala mě Persephona za rukáv. "Taky musíme jít. Máme chemii s Robertsovou, tam bysme nemusely hned první den přijít pozdě."
     Zakopla jsem, jak mě táhla za sebou, ale byla jsem docela vděčná, že jdeme pryč, protože mě prostě nenapadla žádná pádná odpověď.


♫Klárka

Žádné komentáře:

Okomentovat

Budeme rády za váš názor či radu...Klárka a Klaudie

 
FREE BLOGGER TEMPLATE BY DESIGNER BLOGS